We are apologize for the inconvenience but you need to download
more modern browser in order to be able to browse our page

Download Safari
Download Safari
Download Chrome
Download Chrome
Download Firefox
Download Firefox
Download IE 10+
Download IE 10+

Příběh o tom, jak se nám podařilo po 70. letech identifikovat neznámého pilota Rudé armády, který padl v Klimkovicích. Jmenoval se Vasilij Alexejevič Staško. Dalo to zabrat, ale výsledek stál za to:

 

Válka není anonymní hrůza z televizní obrazovky, jsou to dramatické příběhy konkrétních lidí a jejich blízkých. Tak si sedmdesáté výročí jejího konce připomenou v Klimkovicích

Jmenoval se Vasilij Alexejevič Staško

KLIMKOVICE Po zemi se válely kousky lebky i se zbytky mozku. Z jámy, ze které trčely zbytky letadla, se kouřilo. Kolem místa dopadu panoval rozruch, ale z děsuplného pohledu nebyl nikdo zvláště vyveden z míry. Končila válka a na hrůzy byli lidé zvyklí. Tak si devětašedesát let od tragédie pamatovali události bratři Monsportovi. Loni díky tomu přesně označili v Klimkovicích místo, kam tři dny před koncem války dopadla sovětská stihačka.

Na náměstí v Klimkovicích, nejmladším českém lázeňském městě, stojí památník vojákům Rudé armády, kteří zemřeli při osvobozování města. Je na něm vyvedeno třiadvacet jmen. Na čtyřiadvacátém místě je napsáno pouze neznámý poručík letectva.

jakub-unucka-media-stasko-9

 

„Lidé dnes vnímají válku jako něco, o čem slýchají v televizi. Mrtví a umírající někde za kopcem jakoby se jich nijak nedotýkali. Říkal jsem si, že v roce 2015 si nemůžeme připomínat sedmdesáté výročí osvobození jako nějakou nutnou oficialitu s nudným položením věnců. Navíc se mi zdálo hodně neobvyklé, že zůstala neznámá totožnost padlého letce. Začal jsem proto zjišťovat, kde se nápis na pomníku vzal,“ vzpomíná místostarosta Klimkovic Jakub Unucka na pohnutky, které ho dovedly až k neobvyklému pátrání.

Nejprve se začal ve městě shánět po pamětnících. Zatímco jinde se vše ví v hospodě, v Klimkovicích prý mají nejvíce informací pracovnice na matrice. Taky že ano. Jakuba Unucku nasměrovaly za pamětníky, kteří se ale kupodivu zpočátku rozpovídávali jen velmi opatrně.  Důvod byl prostý. Dlouhé roky nechtěli prozradit, jak tehdy parta mladíků sebrala mrtvému sestřelenému letci doklady a zbraň. Tehdejší výlupci už dnes nežijí, další pamětníci proto teď mohli s pravdou ven.

Stalo se to 27. dubna 1945, jen tři dny před osvobozením nedaleké Ostravy a několik málo dní před definitivním koncem války. Klimkovicemi se rozlehl rachot protileteckého děla z místní základny Hitler Jugend. V tu chvíli všude vládl neuvěřitelný chaos. Většina obyvatel města byla kvůli ustavičnému ostřelování ve sklepních krytech. Den předtím byly Klimkovice těžce bombardovány. Při náletech zemřelo sedm lidí, desítky dalších byly zraněny.

„Najednou se ke střelbě pěchotních zbraní různého kalibru a pušek přidal hukot letadla a rány z kulometu,“ vzpomíná Ludvík Monsport. Tenkrát mu bylo devatenáct a bál se o svého tehdy šestnáctiletého bratra. Ten byl totiž zrovna venku.

„Karel byl na pochůzce a vracel se po hlavní cestě domů. Musel se často krýt,“ vypráví Ludvík Monsport. Jeho bratr se tak stal svědkem posledních okamžiků letu sovětského letadla. Když dostalo zásah, převrátilo se ve vzduchu břichem vzhůru a začalo padat. „Jak letělo k zemi, pořád ještě střílelo,“ líčí Karel Monsport.

jakub-unucka-media-stasko-prvni-vykop

U místa dopadu, kousek od pískovny, kde dnes stojí hospoda Myslivna, se brzy shromáždila skupina německých vojáků i místních lidí. Stroj se tam zabořil do země a vytvořil asi tři metry hluboký kráter.  Kusy letounu se rozlétly i několik stovek metrů daleko.

„Jakmile německá hlídka odešla, zahrnuli místní torzo letadla hlínou, aby se zabránilo dalšímu požáru. Hořely totiž zbytky paliva,“ doplňuje Ludvík Monsport. Na místě pořídil i několik rychlých fotografií. Dochovalo se jich jen pár. Pár dnů poté Klimkovičtí vytáhli část letadla ze země pomocí kladkostroje. V té chvíli také zmizely doklady mrtvého vojáka, takže ho následně nebylo možné identifikovat.

„Bratři Monsportovi ale tehdy doklady viděli a po letech si vzpomněli, že se letec jmenoval nějak Staš, nebo prostě na S. Jenže popletli typ letadla, což na začátku zkomplikovalo naše pátrání,“ vysvětluje Jakub Unucka.

„Zbytky letce tenkrát lidé z Klimkovic uložili do narychlo zhotovené, červeně natřené rakve. Pohřeb se konal asi deset metrů od místa dopadu za vojenských poct, hrála sovětská i československá hymna,“ skládá střípky pamětník.  O necelé dva roky později úřady exhumovaly ostatky všech padlých v Klimkovicích a pohřbily je na hřbitově.

Naději klimkovického místostarosty, že se nakonec podaří zjistit totožnost letce, nahlodával kronikář Karel Pilich svým tvrzením, že o pádu letounu v určeném místě není v místních kronikách ani zmínky, takže k němu určitě nedošlo. Přesto se Jakub Unucka se svými zjištěními obrátil na ruského konzula v Ostravě Aleše Zedníka s prosbou o pomoc.

„Začal jsem hledat v databázi ruských padlých a nezvěstných vojáků. Ta snad dva týdny vzdorovala mým různým ´dotazům´, až zabrala na ´všichni poručíci, padlí či nezvěstní 27. dubna 1945, jejichž příjmení začíná na S´. Třináct stran. Třináct stran padlých kluků v jedné hodnosti od jednoho písmene, zabitých týden před koncem války v jeden jediný den!!! A pak jméno po jméně a někde uprostřed jsem jej našel, Vasilije Alexejeviče Staška, dvaadvacetiletého poručíka letectva původem z malé ukrajinské obce Terny v Sumské oblasti, který se 27. dubna 1945 nevrátil ze vzdušného boje někde nad Ostravskem,“ zmiňuje konzul.

Všechny nově objevené informace pak Jakub Unucka zveřejnil a spravil o nich okolní kluby vojenské historie. Načež nastal šrumec. Neseděl totiž typ letadla! Bratři Monsportovi uváděli, že na místě havárie viděli části řadového motoru, což by odpovídalo spíše stíhačce Jak -9. Navíc ve stejný den zmizel někde u Ostravy další sovětský pilot, gardový poručík Nikolaj Konstantinovič Jakovenko, který je dodnes nezvěstný. Staško i Jakovenko přitom letěli shodně na Lavočkinech.

jakub-unucka-media-stasko-13

 

Rozhodnout tak mělo vyzvednutí trosek letadla, do kterého se loni pustilo město Klimkovice ve spolupráci s Muzeem městyse Suchdol nad Odrou a dalšími, velmi aktivními leteckými nadšenci z klubu vojenské historie. Když první zářijovou sobotu badatelé začali s výkopovými pracemi, tvářili se nejprve dosti skepticky.

Detekční přístroje sice na označeném místě vykazovaly příslušnou aktivitu, ale pod povrchem se nacházela pouze stavební suť a domovní odpad, který tam kdysi někdo navezl. Jak se později ukázalo, bratři Monsportové se nemýlili. Níže v jámě vyhloubené kousek od místní lesní hospody pátrači objevili nejprve kousky rozpadlého duralu a překližkové konstrukce letadla, a pak další části letadla, palubní výzbroje i výstroje pilota. „Vytáhli jsme postupně torza dvou palubních kanonů ŠVAK ráže 20 mm, pouzdro na mapy, čepici, botu dokonce i s patní kostí, ale i další ostatky pilota včetně kusu lebeční kosti, stovky nábojů, a především hvězdicový motor AŠ-82 ze stíhačky Lavočkin La -7,“ shrnuje výsledek terénního pátrání vedoucí sekce vojenské historie Klubu přátel Suchdolu nad Odrou, jinak také pracovník suchdolského leteckého muzea Petr Bartošík.

Všechny nalezené kosterní ostatky dostal k prozkoumání patolog ostravské fakultní nemocnice, aby je odborně posoudil a potvrdil jejich původ.
„Hlavním důkazem bylo číslo motoru. Na několika vytažených válcích nebylo čitelné. Pak jsme objevili další, očistili číslo, předčítal jsem ho… a bylo to ono,“ popisuje Jakub Unucka.

„Obrátil jsem se na kolegy v Rusku a společnými silami se nám z archivních materiálů podařilo poskládat, co se vlastně tehdy stalo,“ vypráví další vojenský nadšenec Radovan Frait, který už roky spolupracuje se suchdolským klubem. Podle jeho zjištění byl Lavočkin La 7 s Vasilijem Staškem na palubě pravděpodobně součástí formace osmi lavočkinů, které doprovázely bombardéry Boston a chránily je před německými stihačkami. Bombardéry 27. dubna zaútočily na nepřátelské pozice v Ostravě-Porubě, kde se také odehrál vzdušný souboj mezi Staškovým letounem a jedním Messerschmittem Bf 109. Staško se odpoutal se svým letounem od formace a pak už o jeho osudu nikdo nic nevěděl. Až nyní se ukázalo, že se připojil k jinému roji a neplánovaně zamířil nad Klimkovice, jež se mu staly osudnými.

„Další odnož pátrání nás zavedla na Ukrajinu,“ připomíná Jakub Unucka. Neuvěřitelnou souhrou náhod se v krátké době podařilo najít také žijící příbuznou poručíka Staška. Asistentka ruského konzula Zedníka je totiž původem Ukrajinka, takže zavolala do Sumské oblasti na místní úřad a tam se neoháněli úředními postupy a místo toho sehnali ty správné kontakty. Klimkovičtí se tak loni v létě mohli vypravit za Staškovou neteří, Lydií Konstantinovnou Maximovou, která žije v ukrajinském městě Pustomyty. „Setkání to bylo velmi vřelé. Paní Lýdie je nesmírně energická dáma. Ve svých 72 letech stále působí jako aktivní advokátka,“ líčí dojemné okamžiky Jakub Unucka. „Už si podrobně nastudovala historii i současnost Klimkovic a celé České republiky, aby věděla, kde její strýček padl. Pozvali jsme jí do Klimkovic na oslavy 70. výročí osvobození našeho města.“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Klimkovice teď chtějí sovětskému vojákovi postavit na území města pomník; nejlépe tam, kde vyhasl jeho život. Na jeho vybudování chce město uspořádat sbírku mezi obyvateli, finanční pomoc přislíbila i ruská strana. Pokud vše dobře dopadne, vzpomínkového setkání se příští rok zúčastní i Lydie Maximova. „Měla pořád jeho fotku, kterou rodina schovávala. Byl to takový ušatý kluk. Když jsem ho viděl na snímku, nevnímal jsem v něm vojáka, ale spíše dítě,“ zmiňuje Jakub Unucka, který padlému letci neřekne jinak než Vasilko, jak ho zmiňovala jeho neteř. Památník bude mít pravděpodobně i ve svém rodném městě, ukrajinské Terně, v níž žilo před válkou na 9 tisíc lidí. Dnes je jich tam necelá polovina, v bojích jich v řadách Rudé armády padla tisícovka.

Stane se to opět 27. dubna, o sedmdesát let později. V Hlučíně na hřbitově je 23 hrobů se jmény sovětských vojáků, kteří padli při osvobozování Klimkovic. Na čtyřiadvacátém hrobě je napsáno, že v něm leží neznámý poručík letectva. Až v něm skončí i zbytek nalezených ostatků, přibude na něm nápis gardový poručík Vasilij Alexejevič Staško.

 

jakub-unucka-media-stasko-Ukrajinci u hrobu-12